Moje kuchyň není velká. Nápadů se do ní ale vejde dost

Nemám formální kuchařské vzdělání ani za zády tým food stylistů. Mám světlou kuchyň, roky vaření pro rodinu, fotografické zkušenosti a poměrně vysokou ochotu zkoušet věci metodou „uvidíme, co to udělá“. Děti většinou všechno snědí a někdy si dokonce přidají, což považuji za velmi slušné profesní hodnocení.

Vaření a fotografování mají mnoho společného. U obojího záleží na přípravě, trpělivosti, detailu i správném okamžiku. A u obojího se může stát, že po hodině práce zjistíte, že jste zapomněli jednu důležitou ingredienci. U fotografie je to často světlo. U bábovky prášek do pečiva.

Moje kuchyň je víc než místo na vaření. Je to tvůrčí dílna, malý ateliér a občas také překážková dráha mezi stativem, kastrůlkem a hladovým synem.

Talíře, lžičky a další naprosto nezbytné poklady

Mám doma kuchařky, do kterých většinou nekoukám. Zato výborně fungují jako podložka pod fotoaparát, rekvizita nebo provizorní zvýšení odrazné desky. Každý máme své pracovní metody.

Postupně jsem si vytvořila zásobu talířů, misek, hrnků, příborů, prkének, látek a ubrousků. Nejraději hledám v bazarech a mezi starými rodinnými věcmi. Dokonalý nový talíř může být krásný, ale hrnek po mamince nebo lžíce, která už něco zažila, přinese do fotografie příběh, který se koupit nedá.

Samozřejmě pokaždé tvrdím, že už žádnou další mističku nepotřebuji. Potom vejdu do bazaru a tato pevná životní zásada obvykle vydrží přibližně čtyřicet sekund.

Food styling není jen petrželka položená na okraj

Stylizace jídla začíná ještě před vařením. Přemýšlím o barvách surovin, struktuře, tvaru talíře, pozadí i o tom, odkud přijde světlo. Jídlo má vypadat lákavě, ale stále jako jídlo. Nechci z něj vytvořit naleštěnou dekoraci, které by se člověk bál dotknout vidličkou.

Nejčastěji používám to, co už je součástí receptu – bylinky, koření, zeleninu nebo drobky. Ty dodají scéně souvislost a přirozenost. Každá rekvizita musí mít důvod. Když do záběru přidáme současně utěrku, tři lžíce, květinu, skořici, citrón a půl obsahu spíže, nebude divák vědět, zda má obdivovat polévku, nebo hledat skrytý předmět.

Jak vzniká fotografie jídla v mé kuchyni

Jídlo má vlastní časový plán. A fotograf se mu musí přizpůsobit

Některé pokrmy snesou čekání. Koláč, studený dezert nebo paštika mi většinou dopřejí čas doladit světlo. Jiná jídla jsou méně spolupracující. Maso chladnutím ztrácí šťavnatost, smažené jídlo křupavost, ovoce tmavne a na polévce se může vytvořit povlak dřív, než stačím říct „ještě jen posunu lžičku“.

Ani úplně horké jídlo není vždy výhra. Pára je na fotografii nádherná, ale umí také zamlžit objektiv a během okamžiku schovat vše, co jsem předtím pečlivě připravila. Proto si scénu stavím předem a samotné jídlo přináším až nakonec.

Realita domácího focení: polévka všude, jen ne v misce

Někdy mám scénu připravenou téměř dokonale a cestou si ukopnu malíček o stůl. Jindy mi ujede naběračka a polévka skončí na pozadí, ubrusu i podlaze. Už jsem se také řízla, spálila, shodila rekvizitu a sledovala kopeček rýže, jak se rozpadá jako domeček z karet přesně ve chvíli, kdy bylo světlo konečně dokonalé.

Do toho se v kuchyni objeví můj skoro dvoumetrový syn. Ochutná jednou, podruhé, potřetí a prohlásí: „Mami, to je fakt moc dobrý.“ Je to krásná pochvala. Jen už někdy nemám co fotografovat.

Jednou jsem si jídlo připravila večer s plánem, že ho ráno vyfotím za denního světla. Ráno byla nádoba v lednici prázdná. Děti měly v noci hlad a můj promyšlený fotografický projekt skončil dřív, než jsem sundala krytku z objektivu.

Focení jídla u nás doma je trochu fotografie, trochu vaření a trochu boj o přežití talíře. A mě to neskutečně baví.

Nechci dokonalou kulisu. Chci, aby jídlo mělo atmosféru

Technicky čistá fotografie sama o sobě nestačí. Chci, aby bylo ze snímku cítit, zda jde o pomalou nedělní snídani, horkou polévku po návratu domů nebo slavnostní dezert, na který se čekalo celý den. Proto mám ráda drobky, pomačkanou utěrku, nakrojený chléb i ruku, která si právě přisouvá talíř.

Autenticita ale neznamená nepořádek bez rozmyslu. I zdánlivě náhodný drobek musí být tam, kde obrazu pomáhá. Je to podobné jako u portrétu: přirozenost často vzniká díky pečlivé přípravě, která ve výsledku není vidět.

Malá ochutnávka z mé kuchyně

Nejčastější otázky o focení jídla