Chtěla jsem prostě jen fotit… Jo, chtěla, ale…
Když jsem se rozhodla věnovat fotografii naplno, představovala jsem si hlavně focení, kreativitu a trochu té svobody. Jenže mezi fotoaparát a samotné fotografování se mi postupně nastěhovala spousta dalších věcí. A někdy mám pocit, že už se tam skoro nevejdu já.
Nedávno jsem na Facebooku díky sdílení Pavla narazila na příspěvek fotografky Hanny Wimmer. A při jeho čtení jsem si říkala, že to mám úplně stejně.
Takový ten „aha“ moment, kdy někdo dokáže pojmenovat něco, co vám už delší dobu běží hlavou, ale sami jste to zatím nedokázali pořádně poskládat.
Tak jsem si řekla, že se taky trochu vypíšu. Protože tohle téma mi mluví přímo z duše.
Chtěla jsem fotit. A taky trochu žít.
Když jsem se rozhodla seknout se zaměstnáním a věnovat se fotografii naplno, měla jsem upřímně úplně jinou představu. No a asi si můžu říct: „Dobře mi tak.“ 😅
Chtěla jsem fotit portréty, tvořit fotografie, které mají atmosféru a příběh. Vymýšlet nové věci, hledat zajímavé fotolokace, hrát si se světlem, kompozicí a prostě a jednoduše fotit.
Těšila jsem se, že budu mít větší svobodu, když už teda nejsem ten zaměstnanec, ale podnikatelka. Že si budu moct organizovat svůj čas, věnovat se klientům, vlastním projektům a občas si prostě vzít Nikon a vyrazit ven.
Jenže ono je to dneska nějaké složitější, než jsem si představovala.
Fotografka, markeťačka, správkyně webu, máma, knihomolka… a co ještě?
Protože kromě všech těch pracovních povinností mám taky rodinu, svoje zájmy a občas bych si dokonce ráda v klidu přečetla pár stránek knížky. Ideálně bez výčitek, že bych místo toho měla dělat něco „užitečnějšího“. 😁
Jenže Instagram, Facebook, Pinterest, web, SEO, texty, propagace, plánování příspěvků… A sotva člověk něco pochopí, objeví se další novinka, kterou by měl ideálně umět, aby nezůstal pozadu.
Do toho všeho nám teď ještě hodila vidle AI. 🤷♀️
Neříkám, že ji nepoužívám. Naopak. Když potřebuju pomoct s textem, něco udělat na webu nebo napsat kód, se kterým si nevím rady, je to fajn pomocník. Protože přiznejme si, ajťák ze mě asi nikdy nebude. 😁
Ale co se týče samotných fotografií, jejich úprav a grafiky, tam si práci dělám sama. Photoshop, Zoner, občas Canva, moje ruce a moje hlava.
Chci, aby moje fotografie zůstaly moje. Aby odpovídaly tomu, jak svět vidím já.
Jenže těch ostatních věcí je tolik, že už občas fakt nevím, kam je všechny nacpat. Den má pořád jen 24 hodin, i když by se mi jich někdy hodilo tak dvakrát tolik. Ale komu ne, co si budeme povídat.
Nemám za sebou tým lidí, který řeší marketing, administrativu a sociální sítě, zatímco já si někde spokojeně pobíhám s Nikonem u nosu.
Jsem to já, foťák a počítač. A všechno ostatní si musím nějak zařídit sama.
Od komunikace s klienty, plánování focení a samotného fotografování přes výběr a úpravy snímků až po faktury, správu webu a propagaci.
A aby bylo jasno, práce s klienty mě baví. Mám ráda společné vymýšlení focení, hledání vhodného místa i ten okamžik, kdy se před objektivem podaří zachytit něco opravdu zajímavého.
Stejně tak mě těší, když klientům odevzdám hotové fotografie, ze kterých mají radost.
Jen bych si přála, aby mi na to všechno zbývalo víc času a energie, než kolik mi občas nechá ten nekonečný kolotoč kolem podnikání.
Algoritmus, dosahy a pět a půl člověka
Víte, co mě na tom asi nejvíc štve?
Že někdy strávím víc času přemýšlením o tom, jak svou práci dostat k lidem, než samotným tvořením.
Co zveřejnit? Jaký k tomu napsat text? Mám udělat video? Kdy příspěvek publikovat? Bude mít dostatečný dosah? A uvidí ho vůbec někdo?
Protože co kdybych náhodou zveřejnila fotografii, na které mi opravdu záleží, a vidělo ji pět a půl člověka, že jo? 😂
A tak místo toho, abych měla hlavu plnou nápadů na focení, řeším algoritmy, dosahy a to, co bych zase měla udělat jinak.
Přitom bych někdy chtěla prostě vzít foťák a jít něco fotit. Bez plánu, bez očekávání a bez přemýšlení, jestli z toho bude dobrý obsah na socky.
Jen proto, že mě něco zaujalo. Zajímavé světlo, člověk, místo, obyčejný detail nebo atmosféra, kterou bych si chtěla uchovat.
V počítači mám spoustu fotografií, které čekají na svou chvíli. Některé jsou hotové, jiné bych ještě chtěla upravit.
A já místo toho občas řeším, kdy je dát ven, co k nim napsat a jestli se zase najde někdo, kdo bude mít potřebu mi vysvětlovat, jak jsem to měla vyfotit správně.
A tak sedím u počítače, řeším jednu blbost za druhou a moje vlastní tvorba pořád čeká.
Když do toho začne mluvit i vlastní tělo
Aby toho nebylo málo, mám revmatoidní artritidu. A kdo s podobným onemocněním žije, asi ví, že plánovat si každý den do poslední minuty není zrovna nejlepší nápad.
A ono to revma totiž není jen o bolavých kloubech. Je to i únava, která se někdy dostaví úplně bez pozvání. Taková ta, kdy se ráno probudíte a máte pocit, že vás přejel náklaďák, zařadil zpátečku a pro jistotu vás přejel ještě jednou. A to jste přitom celou noc jen leželi v posteli. Tedy pokud vám to bolavé tělo vůbec dovolilo. 😅
Nejhorší je, že na člověku často není nic vidět. Navenek můžete působit úplně v pohodě, ale uvnitř zrovna vedete docela slušný boj o každou kapku energie. A ta se bohužel nedá dobít tak jednoduše jako baterka ve foťáku.
A protože jsem tvor poměrně tvrdohlavý, občas mám tendenci dělat, že žádné revma nemám. Jenže ono to moje tělo nějak nechce pochopit. A když ho neposlouchám, dá mi to pěkně sežrat. 😁
Jsou dny, kdy zvládnu spoustu věcí. A pak jsou dny, kdy mi moje revma dost jasně připomene, že dneska se žádné velké výkony konat nebudou.
Někdy jsem tak unavená, že jsem ráda, když se od počítače přesunu na gauč. Jenže hlava jede dál.
Co ještě musím udělat?
Co jsem nestihla?
Co bych měla zveřejnit?
Co potřebuju dokončit?
Co je potřeba zařídit doma?
Nezapomněla jsem na něco kolem dětí?
A kdy si konečně přečtu tu rozečtenou knížku?
Protože být mámou nekončí tím, že děti dospějí. Jen se trochu změní seznam starostí. A moje hlava zřejmě nepochopila, že by občas taky mohla mít zavřeno. 😁
A když se k fyzické únavě přidá ta psychická, někdy už prostě není z čeho brát. Nápadů mám pořád plnou hlavu, jen mi občas chybí síla je uskutečnit.
A právě proto si čím dál víc uvědomuju, že potřebuju se svou energií zacházet trochu rozumněji.
Neznamená to, že bych nechtěla pracovat. Naopak. Když se domluvím s klientem na focení, chci mu věnovat svůj čas, pozornost i zkušenosti.
Nechci ale přijít na focení s hlavou přeplněnou tím, co všechno ještě musím udělat na Instagramu.
Nechci být expertka na socky
Focení mě pořád baví. Pořád mám nápady, pořád mě zajímá světlo, kompozice, lidské tváře a příběhy.
Pořád mě dokáže nadchnout fotografie, která vznikne úplně neplánovaně.
Jen se k tomu, co mám nejradši, někdy musím prokousat přes tolik dalších povinností, že už mi na samotné focení nezbývá tolik sil, kolik bych chtěla.
A pak si říkám, jestli tohle opravdu chci.
Ne focení. To ne. Ale ten nekončící kolotoč kolem něj.
Nechci být expertka na sociální sítě. Nechci se každý měsíc učit dalších deset věcí jen proto, abych měla pocit, že držím krok.
Nechci neustále sledovat, jaké jsou trendy a co právě funguje, co už nefunguje a co bych měla dělat jinak.
A už vůbec nechci mít výčitky, když jeden den nic nezveřejním.
Nebo když místo dalšího vysedávání u počítače půjdu se psem ven, vezmu si knížku, uvařím čaj nebo budu prostě chvíli nedělat nic.
Protože i tohle potřebuju. A myslím, že nejen já.
Možná nemusím stíhat úplně všechno
Když jsem začínala podnikat, chtěla jsem mít větší svobodu. Rozhodovat o tom, jak budu pracovat, čemu se budu věnovat a jakým směrem se moje fotografická tvorba bude ubírat.
Ne proto, abych si vytvořila práci, která mi nakonec zabere úplně všechen čas a energii.
Samozřejmě vím, že podnikání není jen o tom dělat si, co člověka zrovna napadne.
Zakázky, termíny a domluvy mají své místo a své závazky beru vážně. Klienti se na mě spoléhají a já nechci, aby to bylo jinak.
Ale začínám přemýšlet, jestli opravdu musím zvládat úplně všechno, co se dnes od podnikajícího člověka tak nějak očekává.
Musím být na každé sociální síti? Musím pořád něco zveřejňovat? Musím natáčet videa, když bych raději fotografovala?
Musím neustále řešit dosahy a sledovat každou změnu algoritmu?
Možná nemusím.
Možná bych se měla smířit s tím, že některé věci budu dělat méně, některé vůbec a že svět se nezboří, když pár dní nic nezveřejním.
Jenže ono se to lehko řekne.
Když je fotografie vaše práce a živobytí, nemůžete propagaci úplně hodit za hlavu.
Potřebujete, aby se o vás lidé dozvěděli, našli vaše portfolio a ozvali se vám.
Takže zatím hledám, jak to celé nastavit, aby to dávalo smysl. Abych zvládala své zakázky, měla prostor na vlastní tvorbu a zároveň neměla pocit, že musím být neustále online.
Chci zase víc fotit. Po svém.
Nemám žádný zázračný návod ani dokonale promyšlený plán.
A rozhodně nechystám velké oznámení, že končím se sociálními sítěmi, odcházím do lesa a budu už jen fotografovat houby a kapradí. I když občas to zní docela lákavě. 😁
Jen bych chtěla trochu změnit poměr mezi tím, co mě skutečně naplňuje, a tím, co dělám hlavně proto, že se to dneska údajně musí.
Chci dál fotografovat své klienty, připravovat zajímavá focení, učit na workshopech a věnovat se vlastním fotografickým projektům.
Chci mít čas hledat nová místa, zkoušet nové věci a občas prostě vyrazit ven jen s fotoaparátem.
A když zrovna nebudu fotit nebo pracovat, chci si taky dovolit normálně žít.
Bez výčitek, že bych místo toho měla připravovat další příspěvek.
Možná budu na sociálních sítích o něco méně aktivní. Možná některé fotografie zveřejním až za měsíc.
A možná se konečně dostanu i k těm, které mi už dlouho leží v digitálním šuplíku.
A víte co? Myslím, že to vůbec nevadí.
A jak to máte vy?
Máte taky někdy pocit, že všechno kolem vaší práce začalo přerůstat to, kvůli čemu jste s ní původně začali?
Že místo toho, co vás skutečně baví, řešíte hlavně všechno, co je k tomu potřeba navíc?
A pokud jste si tím prošli, podařilo se vám najít nějakou rovnováhu? Nastavit si hranice, ubrat nebo se prostě smířit s tím, že nemusíte stíhat úplně všechno?
Budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti. Třeba v tom nejsem sama.
A já bych se chtěla zase o něco víc věnovat tomu, kvůli čemu jsem to celé začala.
FOCENÍ. ❤️
Ne pořád jen řešit, jak zařídit, aby moje fotky někdo viděl.
A pokud vás zajímá, co všechno fotím, když zrovna nebojuju s algoritmy a dalšími nástrahami podnikání, můžete nakouknout do mého fotografického portfolia . Třeba tam najdete něco, co vás zaujme. 🙂